Tisíc sudů a jedno přání

28. září 2011 v 15:51 | Sudoook! |  Soudkova veselá RUPrika
Asi jsem svědkem své eutanázie a přesto se ji snažím přežít.
Z reálného světa se musím odstěhovat do toho virtuálního.
Málem jsem utopil sebe i své okolí, nerad a nechtěně. Neumím sloužit tygrovi tak, jak byl zvyklý, jak si mě vždycky přál. Nechladím, netopím, vzdal jsem se... Já - aquamat k ničemu.


Začali mi vyrábět soudky z horšího plastu, častěji praskaly. Mé nitro zalila voda, chrčel jsem a bublal, to nebylo dobré. Neumím plavat. Byl jsem těžký. Nespolehlivý a nemocný. Nechal jsem si vzít barel, proud, smysl života... A kočku!
I kdyby mě vysušili, zase snadno ochořím, znám to a mám strach...

Vylili ze mě veškeré zbytky vody a zůstal jsem ve vaně, sám...
Kočka Labanda si vlezla do police k čajům a žalostně mňoukala... Přestala žrát, přišla o kolotoč i výhled.
Sice jsem ji utěšoval, neboť pořád mluvím - jinak jsem ale už jen pojem - výmysl - minulost...

Chystali se prý zavolat do prodejny, odkud pocházím, aby si vzali zpět plné sudy... Už tam nebudou nakupovat... Zlobili se na dobu zmetků, na výrobce, na nekvalitní silnice - nešťastně utírali vodu ve dvou místnostech...
A já jsem si umíral... Ještě k tomu jsem o tom věděl... Ztrácel jsem víru - jen láska zůstala. Měnila se v ticho.

Nastala otázka, co bude se mnou jako s mašinou? Do kontejneru bych vešel, ale není to škoda? Třeba jsem trošičku zdravý, jen barel zavinil tu nehodu...
Náhle jsem beze smyslu stál zpátky na kuchyňské lince a kočka zvedla hlavu...
Klepali do mě, smutně chodili okolo...
"Dejte mi prázdnej sudok," povídám!
"Budu vypadat, jako že jsem v pořádku!"

Měli jistě taky strach, co když jsem se tím přílivem vody zranil a přestal jsem fungovat?
Posadili na podstavec velký hrnek, stlačili oba kohoutky, jak se píše v knížce, která u mě byla přibalená a přinesli ho...
Sud! Plný sud vody! Neeeeeeee! Huraaaaaa! Neeeeeee! Trochu chci a trochu se bojím!
Bublalo to všelijak, ale voda zřejmě tekla, kudy měla a za krátký čas i do hrnku...
Kohoutky dali zpátky nahoru, opatrně mě chválili, že aspon tu vodu v pokojové teplotě mají...

"A co když mu dáme proud? Nebude probíjet?"
"Nebudeš kopat, soudečku?"
"Neeeee, nebuduuu," pravil jsem hrdě a odvážně!
"Když jsem přežil tohle, už přežiju všechno!"

Pomalu odmotali šňůru, kterou jsem měl kolem těla...
A pak jsem dostal proud... Stiskli knoflík a já začal chladit... Takový krásný, chlácholivý, šumivý zvuk jsem vydával!
"To není možné, já zase žiju... Já mám tisíc životů! Unesu dalších tisíc sudů!
A k tomu všemu mám jedno přání - aby mi zase všichni v hotelu RoBen věřili!"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 ajencinsvet ajencinsvet | 28. září 2011 v 22:15 | Reagovat

Ahooj, soudku. Ty jsi smutný, jako sám smutek!!! To je mi moc líto... Já, malá Ájenka jsem letos taky byla smutná, když panička byla v nemocnici, ale zase jsem veselá. Soudku, uzdrav se a přeju Ti, abys zase pěkně hřál i chladil, abys byl kolotočem pro Labandu a pomocníkem pro své lidi, a pro všechny i pro sebe radostí.

2 lace wedding gowns lace wedding gowns | E-mail | Web | 3. listopadu 2012 v 3:16 | Reagovat

You make a lot of fine arguments with this blog post however it is tricky in my opinion to focus on the content because of the broken page design!.
http://www.sentdresses.com/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama