Zajímavé čtení o nás - veverkách!

4. listopadu 2010 v 21:12 | Gerald Durrell |  Veverky v knížkách
Zábavné čtení o nás veverkách
Už jsme vám říkali, že máme rádi knížky. Profesionální veverinář, pan Gerald Durrel, píše o našich kamarádech z Kamerunu. Je to legrační a uvidíte, jak jsme milí! Ukázka je z knížky ZOO v kufru.
Veverka černouchá 1
Sehnul jsem se, vzal jeden vak z palmového listí a zvedl ho."Kdo nosí tohle?" zeptal jsem se"To já, páne.""Co vevnitř?""Velelka, páne.""Co je to velelka," chtěla vědět Jacquie, když jsem začal rozvazovat vak."Nemám ani nejmenší tušení," odpověděl jsem"A neměl by ses radši zeptat?" navrhla Jacquie prakticky. "Vždyť to klidně může být kobra nebo něco.""To máš pravdu," souhlasil jsem a nechal provázek provázkem.Obrátil jsem se k lovci, který mě dychtivě pozoroval."Jaké zvíře je ta velelka?""Malej, páne.""Je zlej? Kousá lidi?""Ne, páne, kdepák. Tohle velelka malá, páne... mimi."Vyzbrojen těmito vědomostmi jsem vak otevřel a nakoukl dovnitř. Na dně se v hnízdě z trávy kroutila a vrtěla malinká asi osmicentimetrová veverka. Nemohlo jí být víc než několik dní, protože měla ještě hladký, lesklý, jakoby plyšový kožíšek mláděte a byla ještě slepá. Opatrně jsem ji vyndal. Ležela mi na dlani a slabounce kvikala jako ty gumové hračičky z pouti, růžovou tlamičku otevřenou do ó jako zpěváček na kůru, a drobounkými pacičkami mi hrabala po prstech. Trpělivě jsem čekal, až utichne příval antropomorfismů z úst mé ženy."No," řekl jsem pak, "jestli chceš, tak si ji nech. Ale varuju tě, krmit ji bude úplné peklo. Jediný důvod, proč bychom to s ní snad mohli zkusit, je, že je to mládě černouché a ta jsou dost vzácná.""Áále, vždyť ono to dopadne dobře," prohlásila Jacguie optimisticky. "Je silná, tak máme napůl vyhráno."Povzdychl jsem si. Vzpomněl jsem si na ta nesčetná veverčí mláďata, s nimiž jsem se v různých částech světa musel potýkat, a jak každé bylo zřejmě ještě pitomější a ještě umanutější umřít hlady než to předchozí. Obrátil jsem se k lovci. "Tohle zvířátko, kamaráde, to je pěkný zvíře, moc mi líbí. Ale mladý viď? Co nevidět umřít, že jo?""To jo, páne," přitakal lovec zachmuřeně."Tak já ti teď platím dva šilinky a dám papír. Ty sem jdeš za dva týdny zpátky, rozumíš, a jestli tohle mimi bude živý, tak já platím znova pět šilinků. Souhlasíš?""Ano, páne, souhlasíš," řekl lovec a radostně se zazubil.Dal jsem mu dva šilinky, napsal potvrzení na těch dalších pět a pak jsem se díval, jak si ho pečlivě zastrkuje do jakéhosi záhybu v sarongu."Ty nesmíš ztratit," řekl jsem. "Když ztratíš, já neplatím.""Ne páne, neztratíš," ujistil mě s úsměvem."Ta je ale krásně vybarvená," řekla Jacquie a pozorovala veverku v dlaních.V tom jsem s ní naprosto souhlasil. Drobná hlavička byla jasně oranžová a za ouškama měla úhlednou černou obroučku, jako kdyby ji maminka pořádně neumyla. Tělíčko měla na zádech zeleně žíhané, na bříšku bledě žluté a směšný ocásek byl navrchu tmavě zelený a na spodku ohnivě oranžový."Jak se bude jmenovat?" zeptala se JacquiePohlédl jsem na třesoucího se drobečka, který jí v dlani pořád ještě cvičil jako zpěváček na nedělní mši."Říkej jí jako ten lovec: Velelka mimi," navrhl jsem. A tak se z ní stala Velelka mimi, což jsme později zkrátili na Mimi, aby to bylo pohodlnější.Přes mé chmurné předpovědi se maličká veverka s černýma ouškama, Velelka Mimi (pro přátele pouze Mimi), projevila jako mládě přímo vzorné. Ve dne ležela a hemžila se v pelíšku z vaty na dně hluboké plechovky od sušenek, která stála na ohřívací lahvi. V noci jsme ji měli u postele pod paprsky elektrického infrazářiče. Hned ze začátku nám Mimi dala na vědomí, že má vlastní hlavu. Na tvora tak malinkého dokázala dělat příšerný rámus. Její nářek se skládal z hlasitého, rychlého, opakovaného mlaskání, jež znělo, jak když spustí levný budík. Během prvních čtyřiadvaceti hodin se naučila, kdy přijde krmení, a jestliže jsme se byť jen o pět minut opozdili, začala vřískat a vřískala, dokud jsme nedorazili s jídlem. A pak přišel den, kdy se jí poprvé otevřely oči a ona se mohla podívat na své pěstouny a na svět vůbec. Představovalo to však nový problém. Ten den jsme se náhodou s jejím jídlem trochu opozdili. Dost jsme se loudali s vlastním obědem, protože jsme byli hluboce zabráni do debaty, už ani nevím o čem, a musím s lítostí přiznat, že jsme na Mimi úplně zapomněli. Najednou jsem za sebou uslyšel slaboučký šramot, a když jsem se otočil, spatřil jsem na prahu dveří jídelny sedět Mimi, která se tvářila přinejmenším velice rozhořčeně. Jakmile nás uviděla, spustila ten svůj budík, rychle přeběhla místnost, vyšplhala se s funěním po Jacquině židli a pak vyskočila Jacquii na rameno, usadila se tam, pošvihávala ocáskem a rozhorleně jí křičela do ucha. To byl na veverčí mládě slušný výkon. Především, jak už jsem řekl, právě poprvé otevřela oči. A přesto se jí podařilo vylézt z plechovky, dostat se z naší ložnice (přecpané fotografickými aparáty a filmy), přejít po celé délce verandu, přeběhnout uličkou s množstvím klecí obývaných tvory, kteří by jí mohli být nebezpeční, a nakonec nás najít (zřejmě po hlase) v jídelně, která byla přesně na opačném konci verandy. Překonala sedmdesát metrů neznámého území plného nesčetných nebezpečí, aby nám oznámila, že má hlad. Nemusím snad ani dodávat, že se jí dostalo zasloužené pochvaly, a co bylo podle jejího názoru důležitější, i oběda.Jakmile Mimi otevřela oči, začala rychle růst a brzy se z ní stala jedna z nejroztomilejších veverek, jakou jsem kdy viděl. Od oranžové hlavy a hladkých černě orámovaných oušek se krásně odrážely veliké tmavé oči a buclaté tělíčko dostalo mechově zelený odstín, na kterém se vyjímaly dvě řady bílých flíčků, jež jí zdobily boky a svítily jako kočičí oči na tmavé silnici. Ale nejhezčí na ní byl ocas. Byl dlouhý a hustý, navrch zelený a vespod ostře oranžový, prostě krása. Ráda sedávala s ocáskem stočeným přes záda tak, že jí špička skoro visela přes čumáček, a vlnivě s ním nepatrně pošvihávala, takže vypadal jako plamen svíčky v průvanu.I když už úplně dorostla, spala dál v plechovce od sušenek u mé postele. Brzy ráno se vzbudila, hlasitě zavřískala, pak vyskočila z plechovky a vlezla si buď k Jacquii nebo ke mně pod pokrývku. Asi deset minut strávila tím, že zkoumala naše napůl bezvědomá těla, potom seskočila na podlahu a šla probádat verandu. Z výprav se často vracela s nějakým pokladem (jako například s kouskem shnilého banánu nebo suchým listem či květem bougainvilley) a vždycky ho uskladnila někde u nás v posteli. Když jsme tu vzácnost vyhodili na podlahu, pokaždé se hrozně rozčílila. Takhle to šlo několik měsíců až do dne, kdy jsem došel k názoru, že Mimi bude muset nutně do klece jako ostatní. Jednou ráno jsem se totiž probudil mučivou bolestí a zjistil, že se mi Mimi pokouší nacpat do ucha burák. Našla tu lahůdku na verandě, a protože se domnívala, že ukrýt ji v mé posteli by nebylo dost bezpečné, napadlo ji asi, že ideální tajnou zásobárnou bude moje ucho.
Veverka černouchá 2
Pak přišla na řadu veverka, která způsobila pěkný rozruch. Byla uvězněná v tašce z palmového listí, a jakmile jsem otevřel vylítla jako čertík z krabičky, kousla mě do ruky a odhopkala po verandě. Jacob se pustil za ní a už už ji měl, ale veverka najednou uhnula a začala obratně kličkovat mezi desítkami černých nohou, které postávaly na schodech. Vyvolala přímo neuvěřitelnou paniku. Ti, co stáli až nahoře, vylítli, ztratili rovnováhu a přepadli dozadu na ty, kteří stáli na schodě pod nimi, ti zase vrazili do lidí na dalším schodě, a tak se všichni začali pokládat jako tráva při senoseči. Během několika vteřin se na schodišti válela zmítající se masa těl, z níž v nepřirozených úhlech trčely ruce a nohy. Bál jsem se, že lidská lavina chudáka veverku zalehne, ale veverka se k mému překvapení objevila pod schody zřejmě bez úhony, několikrát krátce mávla ocáskem a pustila se po silnici, zanechávajíc za sebou spoušť. Já nahoře zatím bezmocně zuřil a snažil se prodrat skrumáží domorodců, protože šlo o veverku vzácného druhu a já byl rozhodnutý udělat všechno, aby neutekla. Asi v polovině schodiště mě však někdo popadl za kotník a já se svalil jako podťatý na čísi mohutné tělo. Podle toho, co jsem z něj zahlédl, byla to žena. Snažil jsem se postavit na nohy a přitom zoufale vyhlížel na silnici. Ke své nezměrné radosti jsem viděl, že právě přichází skupina asi dvaceti mladíků. Když spatřili veverku, zůstali překvapeně stát, a zvířátko se posadilo a podezřívavě zavětřilo."Hej, vy tam", vykřikl jsem, "vy tam na silnici, chytněte tu veverku."Mládenci odložili, co měli v rukou, a odhodlaně vykročili k veverce, jenže ta po nich vrhla jen jediný pohled a už pelášila pryč. Mladíci se pustili do pronásledování, pevně rozhodnuti ji polapit. Veverka byla dobrý běžec, ale nohatým pronásledovatelům nestačila a klubko sveřepě se tvářících mládenců ji brzy doběhlo. K mé hrůze se na ni všichni vrhli a vzácný exemplář mi už podruhé zmizel pod obrovskou hromadou zmítajících se domorodců. Myslel jsem si, že tentokrát už chudinka umačkání neujde, ale byla zřejmě nezničitelná. Když se klubko na silnici trošku rozmotalo, jeden z mladíků se postavil na nohy a za krk držel pištící, udýchanou veverku."Páne," zavolal a rozzářil se, "já ho chytal!"Hodil jsem mu pytel, ať do něj veverku zavře a pošle mi ho po lidech na schodišti zpátky. Honem jsem zvířátko vypustil do klece, že se podívám, jestli si nějak neublížilo. Připadalo mi naprosto v pořádku, až na to, že mělo velice špatnou náladu. Byl to exemplář veverky černouché, jedné z nejkrásnějších kamerunských veverek. Na hřbetě byla olivově zelená a na bříšku sytě žlutooranžová. Na bocích měla bílé skvrny, které tvořily linku od ramen k zadečku a uši jí lemoval úzký proužek černých chlupů, jako kdyby se za ušima nikdy nemyla. Nejkrásnější na tom chlupatém zvířátku byl dlouhý, chundelatý ocas. Na svrchní straně byl zelenohnědě žíhaný, ale naspodu měl ohnivě oranžovou barvu. Když se veverka octla v kleci, párkrát po mě barevným ocáskem mrskla a pak se vážně a se zaujetím pustila do manga, které jsem jí donesl. Zálibně jsem ji pozoroval a říkal si, jaké štěstí mám já, že jsem ji dostal. Kdybych věděl, jaké trápení mi v budoucnu způsobí, asi bych ji nevítal tak nadšeně.(...)Další zvíře, které se vybarvilo teprve po návratu do základního tábora, byla černouchá veverka, ta co způsobila takové pozdvižení na schodech Fonovy vily. Netušil jsem, že to byl jen slabý odvar toho, čeho byla schopná, když si něco umanula, ze všeho nejradši zřejmě prchala a nechala se honit co největším počtem lidí. Jak jsem už říkal, bylo to ještě mládě. Velice brzy zkrotla, nechávala se vzít do ruky, klidně mi seděla na rameni a zkoumala mi ucho. Dokud nablízku nebyli víc než čtyři lidé, chovala se jako slušně vychovaná veverka, ale při větší sešlosti vždy zatoužila zahrát si na honěnou. Zpočátku jsem si říkal, zda neutíká proto, že jí větší množství lidí nahání hrůzu, brzy jsem se však přesvědčil, že jde o něco zcela jiného. Když veverka zjistila, že její pronásledovatelé umdlévají, zastavila se a čekala na zadních, dokud ji nedohonili. Bylo dost ironické, že jsme tu potvůrku vzhledem k její učenlivé a mírné povaze pokřtili Roztomilka dřív, než jsme poznali záporné vlastnosti její povahy. První honička, kterou pro nás uspořádala, se odehrála tři dny po návratu pod velký stan.Vodu pro tábor jsme měli ve dvou velkých sudech od benzínu, které stály u kuchyně a které každý den plnili vězňové z místní trestnice. Byli to veselí muži v neposkvrněných bílých halenách a šortkách, kteří se každého rána plahočili do kopce k táboru, na vyholených hlavách plechovky od petroleje naplněné až po okraj vodou. Za nimi kráčel dozorce v parádní pískové uniformě s blýskavými mosaznými knoflíky a dovedně točil krátkým obuškem. Vězňové, kteří si odpykávali tresty za nejrůznější zločiny od drobné krádeže až po zabití, u nás pracovali rádi, a když jim člověk popřál dobrého rána, vždycky se vesele zazubili. Jednou týdně jsem jim rozdal pár balíčků cigaret a dozorce, který si mezitím dal se mnou pivo, jim dovoloval chodit volně po táboře a prohlížet si zvířata. Trestanci si přestávku v jednotvárné práci velice oblíbili, pokaždé se nahrnuli kolem opic a se smíchem pozorovali jejich kousky nebo nakukovali do terária a příjemně se třásli hrůzou.Jednou ráno jsem šel zrovna po jejich příchodu nakrmit Roztomilku. Trestanci, obličeje lesklé potem, mě míjeli, přátelsky se na mě zubili a zdravili mě: "Brejtro, páne... a podobně. Dozorce mi velice prkenně zasalutoval a culil se přitom jako malý kluk. Zatímco trestanci přelévali vodu z plechovek do sudů, vytáhl jsem Roztomilku z klece, posadil si ji na dlaň a dal jí kostku cukru. Veverka si ji vzala do tlamičky, rozhlédla se a uviděla u kuchyně hlouček trestanců, kteří žertovali a klábosili se sluhy. Když se přesvědčila, že je tu dost lidí, aby honička stála zato, sevřela cukr pevněji, lehce mi seskočila z dlaně a upalovala, až za ní ohon vlál jako plamen svíčky v průvanu. Pustil jsem se za ní, ale než jsem uběhl pár kroků, zmizela v hustém křoví na okraji tábora. Domníval jsem se, že už ji nikdy neuvidím a zaúpěl jsem tak srdceryvně, že všichni všeho nechali a rozběhli se ke mně."Utekla mi veverka," volal jsem na trestance, "kdo ji chytí, dostane pět šilinků."Reakce na mou nabídku byla opravdu nečekaná. Trestanci nechali plechovky a zmizeli mezi křovisky, v patách za nimi dozorce, který zahodil obušek a čepici, aby mu nepřekážely. Sluhové se přidali a celý ten dav se vrhl do křoví a trávy Roztomilku hledat. Pročesali celé okolí, ale po veverce nebylo ani stopy. Teprve za nějakou dobu jsme přišli na to, že celou dobu seděla ve větvích nízkého keře, sledovala pátrání a tiše si pochutnávala na cukru. Když zjistila, že jsme ji našli, seskočila na zem, proběhla mýtinou a pustila se stezkou přes kopec, udýchaní trestanci, dozorce a sluhové za ní. Všichni zmizeli za horizontem a v táboře se rozhostil klid a mír. Netrval však dlouho, protože za několik minut se Roztomilka zase vynořila na vršku, tryskem seběhla do tábora, prolétla stanem a vyškrábala se zpátky do klece, kde se jakoby nic pustila do cukrové třtiny. Za půl hodiny se doplahočili udýchaní a zpocení trestanci, sluhové a dozorce a ohlásili, že veverku se nepodařilo chytit a že asi utekla dál do buše. Když jsem jim Roztomilku ukázal (mezitím dojedla a tiše usnula) a sdělil jim, že se vrátila sama, zůstali na mě chvíli civět s otevřenou pusou, ale pak jako praví Afričané ocenili komičnost celé situace a všichni se rozesmáli. Plácali se do stehen a po tvářích se jim koulely slzy jako hrachy. Dozorce to tak zmohlo, že se pověsil jednomu trestanci na krk a vzlykal smíchy.Od té doby neminul den, aby dozorce i trestanci nepřinesli zvířátku, které je dokázalo tak napálit a prohnat, nějakou dobrotu. Někdy to byl úlomek cukrové třtiny či hrst arašídů, jindy zase kousek kasavy nebo chleba. Ať už to bylo co chtělo, Roztomilka si vždycky dřepla k pletivu a s radostným pištěním natáhla po pamlsku pacičku, trestanci se nahrnuli kolem klece a vzpomínali, jak veverku honili. Příhodu si musel poslechnout i každý nový vězeň, všichni se pokaždé velice smáli a chválili Roztomilku, jak nad svými pronásledovateli vyzrála. Od té doby se veverce podařilo obrátit tábor vzhůru nohama ještě mnohokrát.
Tyto ukázky čerpáme ze stránky: 
http://veveraci.bloudil.cz/old/knihy.htm
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama