Listopad 2010

Nejlepší knížky jsou o zvířatech

30. listopadu 2010 v 18:34 | Rohlíček a Bényk |  Hotel RoBen doporučuje
   My prostě knížky milujeme! Strašlivě rádi je posloucháme ve zvukové podobě, protože to nemusíme obracet stránky packami, což nám totiž moc nejde. A vůbec ze všech nejraději máme knížky o zvířatech!

O našem soudkovi a jeho talentu

28. listopadu 2010 v 19:15 | Rohlíček se soudkem |  Soudkova veselá RUPrika
Naši věrní fanouškové z Facebooku už vědí, že v hotelu RoBen používáme k chlazení či ohřívání vody na pití našeho soudka. Dnes vám představíme jeho a jeho novou, veselou, jak on říká: RUPriku.

Jak veverky předou?

25. listopadu 2010 v 13:44 | Bényk |  Naše zážitky
Jak jsme psali minule, dostali jsme kočičku a přes to, že bývalá majitelka přehlídla žádost o svolení pojmenovat ji po ní, říkáme jí Labanda.

Popis naší stránky pro nevidomé přátele

22. listopadu 2010 v 22:00 | Agrrr |  Plyšové úmysly
   Vážíme si všech návštěvníků naší stránky! Měli jsme ohromnou radost, když nám naše zlatá dessignerka Labanda udělala náramně krásný nový vzhled. Jenže abyste i vy, naši nevidomí kamarádi, mohli sdílet naši radost, připravila hodná Agrrr podrobný popis všeho, co je u nás na blogu k vidění. Tady je:

Když mají plyšáci radost!!!

21. listopadu 2010 v 16:29 | Rohlíček a Bényk |  Naše zážitky
K čemu je lidem první vločka,
roztaje v slzu a zbyde smutek...
ať radši uznání se dočká,
kdo dárečkem udělá dobrý skutek!

Když mají plyšáci radost,
běhají bláznivě, tam a zpět,
chce se jim děkovat, za dost,
rozsvítí jejich i ten váš svět...

Zdřímli jsme si a nevím, co nás přimělo procitnout. To si asi naši dva adminové hřáli oběd a vonělo to...
Otevřeli jsme oči a vykřikli úžasem, jak se náš hotel Roben proměnil! Takové kouzlo, jako v pohádce. Třeba to umí měsíček, když je v úplňku...
Nakonec jsme vypátrali, kdo nám věnoval trochu svojí fantazie a času.
A nejen to, přibyla nám spolubydlící kočka - tuhle jsme vám o ní vyprávěli. Mysleli jsme, že je z knížky, ona však bydlela u Labandy a u nás se jí zalíbilo! Pěkně přede a hřeje. Uspořádáme na její počest oslavu, kde jí vysvětlíme, že nesmí škrábat a nosit do Robenu myši!

Tak ti, milá Labando, děkujeme nadšeně a huňatě, jak to umíme jenom my. Můžeš k nám chodit, kdy se ti zachce a úplně zadarmo. S vděčností a láskou se koukáme kolem sebe a nemůžem se vynadívat... Já Bényk bych se nechal i pochovat, ale Rohlíček prý ještě ne, on si musí zvyknout. Tak se na něj nezlob!

Nachystáme ti za odměnu nějaké oříšky! Pejskové Virusek a Bern štěkají na pozdrav!

Náš tip nejen na dlouhé zimní večery

19. listopadu 2010 v 22:59 | Rohlíček a Bényk |  Hotel RoBen doporučuje
   To už se brzy stmívá, co? A to ošklivé počasí! V televizi není skoro nic k dívání, tak vám dneska doporučíme rádio. "To je toho!" řeknete si. Ale tohle rádio, to není jen tak obyčejné!

Ptáci vylétají, my výletáme!:-)))

16. listopadu 2010 v 20:44 | Bényk a Rohlíček |  Naše zážitky
Nesem se v batohu obklopení oblečením a těšíme se... Užíváme si jízdu autem i vlakem. Nedávno jeli naši dva dospěláci v jídelním voze a moooooc to tam vonělo. Číšník se o ně hezky staral a my jsme věděli, že na nás budou hodní jako vždycky.
Líbí se nám šumění vody - víme, že na nás do batohu nemůže. Ani při lezení po horách bychom se neunavili, ale kdo by nás tam nosil?
Byli jsme na Slovensku na Oravě u moc prima rodiny, akorát na nás na terase nezbylo místo...
Byli jsme mockrát v jednom kempu v chatičce, tam jsou malé postele a fůra veselých zvuků, kohouti a žáby...
Někdy loudíme, ať nás naši dospělí vezmou do restaurace, taxíku, nemusí nic připlácet. Máme dobré uši a posloucháme ruch kolem.
A někdy - jen někdy jedeme sami - Rohlíček, Bényk, Bern, Virusek a Tygr naší virtuální parní mašinou, klidně až do Švýcarska k horám. To vám je vyhlídka, jedna radost. Ani nejsme schovaní v zavazadlech!
Opravdickou párovkou jsme taky jeli - do železničního muzea v Lužné u Rakovníka, nikomu jsme se však neukázali. Mašinka supěla, frkala a kouřila, jen ty saze by nám slepily plyš!
Na Dni Kozla v Popovicích, to vám bylo drama. Napřed strrrrrašně pršelo, hned jsme měli strach - a potom přišli Jumping Drums a začali bubnovat. Byli super, strach se jich polekal a utekl pryč. Šíleně tam všude vonělo jídlo - kuřata, steaky a klobásy. Jaká škoda, že to my huňáči nejíme.
Jen ať nás nestihne žádný trest,
vždyť čeká ještě tisíc cest,
ať už je objeví hračky či lidé,
z každé z nich pěkná vzpomínka zbyde!!!

Rosnička

Náš plyšový pohled na sníh

16. listopadu 2010 v 16:15 | Bényk a Rohlíček
Musíme se vám přiznat, že my, plyšoví veveráčkové, máme ze sněhu a všech forem vody strach! Rádi se na sníh díváme za oknem, ale jakmile padne první vločka, utíkáme domů a nikdo by nás ven nedostal. Nám ta voda nedělá dobře na plyš!
   To naši pejskové Virusek a Bern, ti sníh milujou! Jsou jím úplně posedlí! Pejsek Virusek, který je celý bílý, se rád zahrabává do sněhu a nechá se hledat. Někdy mu dáváme červenou mašličku, aby se vůbec najít dal. Oba pejskové pocházejí ze Švýcarska, kde je v Alpách sněhu hodně, takže jsou na něj zvyklí a nevadí jim ani poměrně silný mráz.
   My si zimu také užíváme, ale úplně jinak. Když jsme pěkně v teplíčku a v suchu, tak se moc rádi díváme na zimní sporty. Hlavně skoky na lyžích nás moc baví a pan Honza Homolka je na Eurosportu vesele komentuje. Už kvůli našim pejskům musíme vždycky a v každém sportu fandit Švýcarům. Sníh v televizi se nám líbí!
   Nejhezčí z celé zimy jsou samozřejmě Vánoce. Ty máme moc rádi! Nejen proto, že se rozdávají dárky, ale hlavně z toho důvodu, že naši dospělí mají volno a jsou s námi celé dny doma a díváme se na pohádky a na sporty. Dárky jsou samosebou také důležité, ale není to to hlavní. My plyšáci nemáme peníze, tak dáváme dárky říkací. Ty jsou totiž taky pěkné a každý se na ně těší. Vždycky někomu něco slíbíme, řekneme mu, jak ho máme rádi a jsme všichni šťastní. Vánoce u nás v Praze bývají bohužel často bez sněhu. To nás trošku mrzí. Pejskové si to totiž nemůžou užít naplno.
   Pak už příjde leden a s ním i tenisový turnaj v Austrálii. I když je většina zápasů v noci, moc rádi se na ně díváme. Je to legrační, jak se u nás za okny sype sníh a tam běhají tenisté v tričkách a je jim horko.
   Zima je prima! Přejeme vám všem, abyste si sněhu užívali ve zdraví! Buďte opatrní při jízdě autem i při sportování. Náš plyšový pohled na sníh uzavřeme písničkou. Veselou zimu a plyšáka pod stromečkem vám z veveřích srdcí přejí Bényk a Rohlíček!

O veverce a kočce

15. listopadu 2010 v 19:44 | Rohlíček |  Veverky v knížkách
Mějte se rádi, jako my!
Už víte, že u nás v RoBenu bydlí několik zvířat. Všichni se máme rádi, pomáháme si, hrajeme si spolu a je nám dobře. Nikdo u nás nedává najevo, že je nejsilnější, největší nebo nejchytřejší. Přečtěte si, že se různá zvířátka opravdu můžou dobře snášet. My s Bénykem vám přejeme, ať se taky máte tak rádi, jste veselí, šťastní a pomáháte si.
O veverce a kočce
z knihy Brehmův Život zvířat, kapitola O kočce domácí
Matčina láska k mláďatům jest velkolepá. V době kojení odchází od nich jenom tehdy, potřebuje-li potravy pro sebe a pro ně. Přiblíží-li se ke kojící kočce cizí pes nebo jiná kočka, vrhá se na ni s největší zuřivostí a nerada dovolí i svému pánu, aby se dotýkal jejích něžných mláďat. Naproti tomu projevuje v této době veliký soucit s ostatními zvířaty, jenž jí slouží ke cti. Známe mnoho případů, že kojící kočky odkojily a vychovaly malé psíky, lišky, králíčky, zajíčky, veverky, krysy, ba dokonce i myši, sám jsem už jako hoch činil takové pokusy se svou kočkou. Když měla po prvé koťata, přinesl jsem jí slepé veverčí mládě, které zbylo samojediné z celého hnízda. Kočka přijala velmi něžně cizí dítě mezi svoje vlastní, živila je a zahřívala co nejlépe a chovala se k němu hned s počátku s mateřskou oddaností. Veverce se znamenitě dařilo u nevlastních bratrů a sester, takže zůstala u kočky i potom, když tito byli již odstaveni. Mezi oběma zvířaty se vyvinoval poměr neobyčejně něžný. Matka i chovanka si znamenitě rozuměly, kočka mňoukala, veverka jí odpovídala vrčením. Brzy chodila za svou ošetřovatelkou po celém domě, později také do zahrady. Poslouchajíc přirozený pud, šplhala velmi lehce a obratně na stromy, zatím co kočka mžourala na ni vzhůru, jsouc zřejmě nanejvýš udivena předčasně vyvinutou obratností mláděte a činila těžkopádné pokusy vydrápati se za ní. Obě zvířata si hrávala spolu a třebas veverka si počínala poněkud nemotorně, vzájemný jejich poměr tím nijak neutrpěl, pečlivá matka se nikdy neunavila a vždy začínala znova.

Taky chceme krásný blog!

15. listopadu 2010 v 18:56 | Bényk |  Hotel RoBen doporučuje
Řeknu vám, že když někdo něco umí, je to paráda! My veveráčci jsme šťastní, že máme svůj blog, ale móóóc by se nám líbilo, kdyby měl i hezký design. Viděli jsme několik zajímavých vzhledů třeba tady. Moc se nám líbí blog s tygry! Je krásný, takový citlivě pojatý. My něco takového prostě neumíme a náš správce blogu také ne. Ale třeba autorku designů uprosíme a budeme mít svůj krásný veverčí blog!

O snění

15. listopadu 2010 v 17:41 | Rohlíček |  Hotel RoBen doporučuje
Snad každý člověk má nějaký svůj sen a někteří jich mají tolik, že pro samé snění nestihnou nic opravdu naplnit. I veverky mají své sny!
   V našem hotelu RoBen se sní opravdu náramně! Náš kamarád - veveřák Čau - miluje fotbal a sní o tom, že by ho hrál a nebo že by vlastnil Real Madrid a kupoval ty nejlepší hráče světa. My s Bénykem bychom zase chtěli mít vlastní taxíky. Na každém autě by byl náš obrázek a najímali bychom jen veselé a pohodové řidiče. Naši dospělí majitelé si sní o baráčku v horách někde ve Švýcarsku. Může to všechno vypadat, jako by to byly jen jakési nesplnitelné fantazie. Ale kdo nesnil, ten nikdy nic nedokázal!!! Na začátku každého lidského vynálezu byl sen! Proto se natáhněte do pelíšku ke svým plyšákům a sněte! Možná k vám touto cestou příjde inspirace pro váš další život a kdo ví, čeho všeho pak dosáhnete!

My vás nikdy nezradíme!

13. listopadu 2010 v 14:47 | Bényk |  Hotel RoBen doporučuje
Světová literatura, ale i internet, jsou plné povídek a článků o přátelích, kteří zradili! Snad každý člověk zažije ve svém životě zradu přítele. Tomu se asi nelze vyhnout, ale můžete si pořídit přítele, který nezradí!
   Jednou takovou pěknou a levnou možností je koupit si plyšovou veverku - nejlépe hned dvě, aby ta jedna nebyla v době vaší nepřítomnosti doma sama! My dva jsme měli štěstí. Rohlíček přišel do naší rodiny jako dárek a mě, Bényka, koupili na letišti, protože jsem byl krásnej! Kamarádíme spolu od začátku a i naši dospělí jsou k nám moc hodní. Ať jedou kam jedou, vždycky nás berou s sebou, protože by bez nás prý neusnuli. Vytvořilo se přátelství mezi člověkem a plyšákem. Zdá se vám to nemožné? Ale proč? Když dospělí chtějí, může mít i plyšák velmi silnou osobnost a může vám přítele nejen nahradit! Každý z nás veveráčků je jiný. Já Bényk jsem hlučnější, divočejší a někdy trošku zlobím, ale Rohlíček je úplně jiný. Máme doma i několik kamarádských pejsků a hodně tygrů a ač jsme hodně různí, tvoříme jeden kamarádský celek. Jestli nás chcete poznat víc, staňte se našimi fanoušky na Facebooku. Jestli vám připadá, že jste na plyšáka už příliš dospělí, důležití a vážní, pak si pořiďte třeba živého pejska! To je také dobrý přítel a jeho jedinou nevýhodou je, že ho přežijete, takže se musíte připravit předem na jeho ztrátu. V tom a nejen v tom jsou plyšáci lepší!!!

Talentovaná veverka

6. listopadu 2010 v 11:16 | Rohlíček |  Zajímavosti o veverkách
   Je nad slunce jasné, že veverky mají hromadu nejrůznějších talentů. Náš Čau pěkně zpívá, já a Bényk vymýšlíme básničky. Podívejte se na veverku, která má sportovní talent. To my už nemáme. Jak se staráme o hotel a jsme většinou doma, tak už se umíme na sport jen dívat.

Pyšná veverka

5. listopadu 2010 v 11:15 | Neznámý |  Veverky v knížkách
Nepochybně lživá pohádka o veverce!
V hotelu Roben máme internet, tak se občas podíváme, jestli bychom našli něco o veverkách. Ařeknu vám, že vůbec nejsme spokojení s tím, co nacházíme. V jedné pohádce z nás dělají žháře, jiná vypráví, jak jsme sobecké a pyšné. Pyšné snad ano, ale máme přece nač! Ale sobci určitě nejsme a ostatní zvířátka máme rádi!
Pyšná veverka
Pohádka o veverce ,která zmoudřela.
Ve vysokých horách daleko od lidí uprostřed krásného a čistého lesa byl nádherný palouček se studánkou s pramenitou vodou. U té studánky na zeleném paloučku se setkávala zvířátka z celého lesa, neboť zde u studánky bylo vždy bezpečně. Zvířátka sem přibíhala nejen pro vodu, ale také, aby viděla své lesní kamarády, nebo když potřebovala pomoc. Tady také zasedala zvířecí lesní rada a ta řešila důležité věci ze zvířecího života.Jednou tak sedí okolo studánky a řeší problémy lesa, když zajíc zastříhá ušima a všichni se otočí k vysoké jedli, kde právě přisedla sojka. Celá vyděšená, jak to sojky umí, pištěla na ostatní: "To si pište, to si pište, že budou zlé časy! Já jsem viděla dělníky se sekerami a mířili k lesu. To si pište, to si pište, bude zle!" Všechna zvířátka zpozorněla. Zaječice klidně a rozvážně řekla: "Nemusí být tak zle. Možná se přišli do lesa jen podívat. To lidé dělají." "To si pište, budou kácet, já už to viděla, přijdeme o domov, to si pište, to si pište," křičela sojka.To už ale zneklidněla i stará moudrá sova a řekla: "Já už to jednou zažila a je to možné. Bude lepší, když se na chvíli nastěhujeme do vedlejšího lesa, uvidíme. "Moudrá sova požádala zvířátka, aby dala všem kamarádům na vědomí, co se děje, a hlavně ať nezapomenou na nikoho, aby pomohla starým opustit les a ukrýt se do bezpečí. Druhý den se všechna zvířátka začala stěhovat a volala po celém lese, že se stěhují. Všichni si pomáhali až na jednu pyšnou a paličatou veverku. Veverka totiž nikdy nikoho nebrala vážně, nikdy nikomu nechtěla pomáhat, starala se jen o sebe, stále se nad někoho povyšovala, a tak neměla žádné kamarády. Ani tentokrát nechtěla zvířátkům věřit a neměla chuť někomu pomáhat. Zalezla do svého domečku a věnovala se své parádě. Odpoledne, když vylezla ze svého úkrytu zavolala na všechny strany "ježku, ježečku", ale nikdo se ji neozval. Byla sama. Ubíhal den a najednou se odněkud, a to bylo docela blízko, ozval strašlivý hluk motorů, pil, mužských hlasů, lesem se nesl strach. To lidé přišli čistit les od nemocných stromů. Veverka to ovšem nemohla vědět a měla veliký strach. "Kdybych poslechla ostatní zvířátka, nezůstala bych tady sama a zachránila bych si život."Sova ve vedlejším lese si začala dělat o veverku starosti, a tak se za ní vydala. "Veverko, veveruško." Nikdo se jí neozýval. Až po chvíli uviděla vystrašenou veverku pod listím. "Je ti něco?" zeptala se ustaraná sova. "Ne, ale prosím tě, odveď mě za ostatními do vedlejšího lesa" prosila veverka. Sova se na ni usmála a řekla: "Pod podmínkou, že už nebudeš pyšná a paličatá." Veveruška souhlasila. Za pár týdnů lidé les opustili a zvířátka se mohla vrátit zpátky do svých domečků, které musela opustit. Veverka konečně pochopila, že sama není nic, že kamarádi a přátelé jsou spolehliví a s pýchou se navždy rozloučila, protože ta ji málem stála život. Od té doby veverka je milá a hodná na všechna zvířátka.

Láskyplný přístup!

4. listopadu 2010 v 21:56 | Bényk |  Hotel RoBen doporučuje
Poradíme vám obchod plný celoročních dárků.
Oba naše hafany do Robenu pustili z hračkářství Veselý klaun, mají tam spoustu plyšových miláčků.
Tady je například Bern a tady Virusek, jen sedící! Vaši pejskové se samozřejmě můžou jmenovat jinak!

Zajímavé čtení o nás - veverkách!

4. listopadu 2010 v 21:12 | Gerald Durrell |  Veverky v knížkách
Zábavné čtení o nás veverkách
Už jsme vám říkali, že máme rádi knížky. Profesionální veverinář, pan Gerald Durrel, píše o našich kamarádech z Kamerunu. Je to legrační a uvidíte, jak jsme milí! Ukázka je z knížky ZOO v kufru.
Veverka černouchá 1
Sehnul jsem se, vzal jeden vak z palmového listí a zvedl ho."Kdo nosí tohle?" zeptal jsem se"To já, páne.""Co vevnitř?""Velelka, páne.""Co je to velelka," chtěla vědět Jacquie, když jsem začal rozvazovat vak."Nemám ani nejmenší tušení," odpověděl jsem"A neměl by ses radši zeptat?" navrhla Jacquie prakticky. "Vždyť to klidně může být kobra nebo něco.""To máš pravdu," souhlasil jsem a nechal provázek provázkem.Obrátil jsem se k lovci, který mě dychtivě pozoroval."Jaké zvíře je ta velelka?""Malej, páne.""Je zlej? Kousá lidi?""Ne, páne, kdepák. Tohle velelka malá, páne... mimi."Vyzbrojen těmito vědomostmi jsem vak otevřel a nakoukl dovnitř. Na dně se v hnízdě z trávy kroutila a vrtěla malinká asi osmicentimetrová veverka. Nemohlo jí být víc než několik dní, protože měla ještě hladký, lesklý, jakoby plyšový kožíšek mláděte a byla ještě slepá. Opatrně jsem ji vyndal. Ležela mi na dlani a slabounce kvikala jako ty gumové hračičky z pouti, růžovou tlamičku otevřenou do ó jako zpěváček na kůru, a drobounkými pacičkami mi hrabala po prstech. Trpělivě jsem čekal, až utichne příval antropomorfismů z úst mé ženy."No," řekl jsem pak, "jestli chceš, tak si ji nech. Ale varuju tě, krmit ji bude úplné peklo. Jediný důvod, proč bychom to s ní snad mohli zkusit, je, že je to mládě černouché a ta jsou dost vzácná.""Áále, vždyť ono to dopadne dobře," prohlásila Jacguie optimisticky. "Je silná, tak máme napůl vyhráno."Povzdychl jsem si. Vzpomněl jsem si na ta nesčetná veverčí mláďata, s nimiž jsem se v různých částech světa musel potýkat, a jak každé bylo zřejmě ještě pitomější a ještě umanutější umřít hlady než to předchozí. Obrátil jsem se k lovci. "Tohle zvířátko, kamaráde, to je pěkný zvíře, moc mi líbí. Ale mladý viď? Co nevidět umřít, že jo?""To jo, páne," přitakal lovec zachmuřeně."Tak já ti teď platím dva šilinky a dám papír. Ty sem jdeš za dva týdny zpátky, rozumíš, a jestli tohle mimi bude živý, tak já platím znova pět šilinků. Souhlasíš?""Ano, páne, souhlasíš," řekl lovec a radostně se zazubil.Dal jsem mu dva šilinky, napsal potvrzení na těch dalších pět a pak jsem se díval, jak si ho pečlivě zastrkuje do jakéhosi záhybu v sarongu."Ty nesmíš ztratit," řekl jsem. "Když ztratíš, já neplatím.""Ne páne, neztratíš," ujistil mě s úsměvem."Ta je ale krásně vybarvená," řekla Jacquie a pozorovala veverku v dlaních.V tom jsem s ní naprosto souhlasil. Drobná hlavička byla jasně oranžová a za ouškama měla úhlednou černou obroučku, jako kdyby ji maminka pořádně neumyla. Tělíčko měla na zádech zeleně žíhané, na bříšku bledě žluté a směšný ocásek byl navrchu tmavě zelený a na spodku ohnivě oranžový."Jak se bude jmenovat?" zeptala se JacquiePohlédl jsem na třesoucího se drobečka, který jí v dlani pořád ještě cvičil jako zpěváček na nedělní mši."Říkej jí jako ten lovec: Velelka mimi," navrhl jsem. A tak se z ní stala Velelka mimi, což jsme později zkrátili na Mimi, aby to bylo pohodlnější.Přes mé chmurné předpovědi se maličká veverka s černýma ouškama, Velelka Mimi (pro přátele pouze Mimi), projevila jako mládě přímo vzorné. Ve dne ležela a hemžila se v pelíšku z vaty na dně hluboké plechovky od sušenek, která stála na ohřívací lahvi. V noci jsme ji měli u postele pod paprsky elektrického infrazářiče. Hned ze začátku nám Mimi dala na vědomí, že má vlastní hlavu. Na tvora tak malinkého dokázala dělat příšerný rámus. Její nářek se skládal z hlasitého, rychlého, opakovaného mlaskání, jež znělo, jak když spustí levný budík. Během prvních čtyřiadvaceti hodin se naučila, kdy přijde krmení, a jestliže jsme se byť jen o pět minut opozdili, začala vřískat a vřískala, dokud jsme nedorazili s jídlem. A pak přišel den, kdy se jí poprvé otevřely oči a ona se mohla podívat na své pěstouny a na svět vůbec. Představovalo to však nový problém. Ten den jsme se náhodou s jejím jídlem trochu opozdili. Dost jsme se loudali s vlastním obědem, protože jsme byli hluboce zabráni do debaty, už ani nevím o čem, a musím s lítostí přiznat, že jsme na Mimi úplně zapomněli. Najednou jsem za sebou uslyšel slaboučký šramot, a když jsem se otočil, spatřil jsem na prahu dveří jídelny sedět Mimi, která se tvářila přinejmenším velice rozhořčeně. Jakmile nás uviděla, spustila ten svůj budík, rychle přeběhla místnost, vyšplhala se s funěním po Jacquině židli a pak vyskočila Jacquii na rameno, usadila se tam, pošvihávala ocáskem a rozhorleně jí křičela do ucha. To byl na veverčí mládě slušný výkon. Především, jak už jsem řekl, právě poprvé otevřela oči. A přesto se jí podařilo vylézt z plechovky, dostat se z naší ložnice (přecpané fotografickými aparáty a filmy), přejít po celé délce verandu, přeběhnout uličkou s množstvím klecí obývaných tvory, kteří by jí mohli být nebezpeční, a nakonec nás najít (zřejmě po hlase) v jídelně, která byla přesně na opačném konci verandy. Překonala sedmdesát metrů neznámého území plného nesčetných nebezpečí, aby nám oznámila, že má hlad. Nemusím snad ani dodávat, že se jí dostalo zasloužené pochvaly, a co bylo podle jejího názoru důležitější, i oběda.Jakmile Mimi otevřela oči, začala rychle růst a brzy se z ní stala jedna z nejroztomilejších veverek, jakou jsem kdy viděl. Od oranžové hlavy a hladkých černě orámovaných oušek se krásně odrážely veliké tmavé oči a buclaté tělíčko dostalo mechově zelený odstín, na kterém se vyjímaly dvě řady bílých flíčků, jež jí zdobily boky a svítily jako kočičí oči na tmavé silnici. Ale nejhezčí na ní byl ocas. Byl dlouhý a hustý, navrch zelený a vespod ostře oranžový, prostě krása. Ráda sedávala s ocáskem stočeným přes záda tak, že jí špička skoro visela přes čumáček, a vlnivě s ním nepatrně pošvihávala, takže vypadal jako plamen svíčky v průvanu.I když už úplně dorostla, spala dál v plechovce od sušenek u mé postele. Brzy ráno se vzbudila, hlasitě zavřískala, pak vyskočila z plechovky a vlezla si buď k Jacquii nebo ke mně pod pokrývku. Asi deset minut strávila tím, že zkoumala naše napůl bezvědomá těla, potom seskočila na podlahu a šla probádat verandu. Z výprav se často vracela s nějakým pokladem (jako například s kouskem shnilého banánu nebo suchým listem či květem bougainvilley) a vždycky ho uskladnila někde u nás v posteli. Když jsme tu vzácnost vyhodili na podlahu, pokaždé se hrozně rozčílila. Takhle to šlo několik měsíců až do dne, kdy jsem došel k názoru, že Mimi bude muset nutně do klece jako ostatní. Jednou ráno jsem se totiž probudil mučivou bolestí a zjistil, že se mi Mimi pokouší nacpat do ucha burák. Našla tu lahůdku na verandě, a protože se domnívala, že ukrýt ji v mé posteli by nebylo dost bezpečné, napadlo ji asi, že ideální tajnou zásobárnou bude moje ucho.
Veverka černouchá 2
Pak přišla na řadu veverka, která způsobila pěkný rozruch. Byla uvězněná v tašce z palmového listí, a jakmile jsem otevřel vylítla jako čertík z krabičky, kousla mě do ruky a odhopkala po verandě. Jacob se pustil za ní a už už ji měl, ale veverka najednou uhnula a začala obratně kličkovat mezi desítkami černých nohou, které postávaly na schodech. Vyvolala přímo neuvěřitelnou paniku. Ti, co stáli až nahoře, vylítli, ztratili rovnováhu a přepadli dozadu na ty, kteří stáli na schodě pod nimi, ti zase vrazili do lidí na dalším schodě, a tak se všichni začali pokládat jako tráva při senoseči. Během několika vteřin se na schodišti válela zmítající se masa těl, z níž v nepřirozených úhlech trčely ruce a nohy. Bál jsem se, že lidská lavina chudáka veverku zalehne, ale veverka se k mému překvapení objevila pod schody zřejmě bez úhony, několikrát krátce mávla ocáskem a pustila se po silnici, zanechávajíc za sebou spoušť. Já nahoře zatím bezmocně zuřil a snažil se prodrat skrumáží domorodců, protože šlo o veverku vzácného druhu a já byl rozhodnutý udělat všechno, aby neutekla. Asi v polovině schodiště mě však někdo popadl za kotník a já se svalil jako podťatý na čísi mohutné tělo. Podle toho, co jsem z něj zahlédl, byla to žena. Snažil jsem se postavit na nohy a přitom zoufale vyhlížel na silnici. Ke své nezměrné radosti jsem viděl, že právě přichází skupina asi dvaceti mladíků. Když spatřili veverku, zůstali překvapeně stát, a zvířátko se posadilo a podezřívavě zavětřilo."Hej, vy tam", vykřikl jsem, "vy tam na silnici, chytněte tu veverku."Mládenci odložili, co měli v rukou, a odhodlaně vykročili k veverce, jenže ta po nich vrhla jen jediný pohled a už pelášila pryč. Mladíci se pustili do pronásledování, pevně rozhodnuti ji polapit. Veverka byla dobrý běžec, ale nohatým pronásledovatelům nestačila a klubko sveřepě se tvářících mládenců ji brzy doběhlo. K mé hrůze se na ni všichni vrhli a vzácný exemplář mi už podruhé zmizel pod obrovskou hromadou zmítajících se domorodců. Myslel jsem si, že tentokrát už chudinka umačkání neujde, ale byla zřejmě nezničitelná. Když se klubko na silnici trošku rozmotalo, jeden z mladíků se postavil na nohy a za krk držel pištící, udýchanou veverku."Páne," zavolal a rozzářil se, "já ho chytal!"Hodil jsem mu pytel, ať do něj veverku zavře a pošle mi ho po lidech na schodišti zpátky. Honem jsem zvířátko vypustil do klece, že se podívám, jestli si nějak neublížilo. Připadalo mi naprosto v pořádku, až na to, že mělo velice špatnou náladu. Byl to exemplář veverky černouché, jedné z nejkrásnějších kamerunských veverek. Na hřbetě byla olivově zelená a na bříšku sytě žlutooranžová. Na bocích měla bílé skvrny, které tvořily linku od ramen k zadečku a uši jí lemoval úzký proužek černých chlupů, jako kdyby se za ušima nikdy nemyla. Nejkrásnější na tom chlupatém zvířátku byl dlouhý, chundelatý ocas. Na svrchní straně byl zelenohnědě žíhaný, ale naspodu měl ohnivě oranžovou barvu. Když se veverka octla v kleci, párkrát po mě barevným ocáskem mrskla a pak se vážně a se zaujetím pustila do manga, které jsem jí donesl. Zálibně jsem ji pozoroval a říkal si, jaké štěstí mám já, že jsem ji dostal. Kdybych věděl, jaké trápení mi v budoucnu způsobí, asi bych ji nevítal tak nadšeně.(...)Další zvíře, které se vybarvilo teprve po návratu do základního tábora, byla černouchá veverka, ta co způsobila takové pozdvižení na schodech Fonovy vily. Netušil jsem, že to byl jen slabý odvar toho, čeho byla schopná, když si něco umanula, ze všeho nejradši zřejmě prchala a nechala se honit co největším počtem lidí. Jak jsem už říkal, bylo to ještě mládě. Velice brzy zkrotla, nechávala se vzít do ruky, klidně mi seděla na rameni a zkoumala mi ucho. Dokud nablízku nebyli víc než čtyři lidé, chovala se jako slušně vychovaná veverka, ale při větší sešlosti vždy zatoužila zahrát si na honěnou. Zpočátku jsem si říkal, zda neutíká proto, že jí větší množství lidí nahání hrůzu, brzy jsem se však přesvědčil, že jde o něco zcela jiného. Když veverka zjistila, že její pronásledovatelé umdlévají, zastavila se a čekala na zadních, dokud ji nedohonili. Bylo dost ironické, že jsme tu potvůrku vzhledem k její učenlivé a mírné povaze pokřtili Roztomilka dřív, než jsme poznali záporné vlastnosti její povahy. První honička, kterou pro nás uspořádala, se odehrála tři dny po návratu pod velký stan.Vodu pro tábor jsme měli ve dvou velkých sudech od benzínu, které stály u kuchyně a které každý den plnili vězňové z místní trestnice. Byli to veselí muži v neposkvrněných bílých halenách a šortkách, kteří se každého rána plahočili do kopce k táboru, na vyholených hlavách plechovky od petroleje naplněné až po okraj vodou. Za nimi kráčel dozorce v parádní pískové uniformě s blýskavými mosaznými knoflíky a dovedně točil krátkým obuškem. Vězňové, kteří si odpykávali tresty za nejrůznější zločiny od drobné krádeže až po zabití, u nás pracovali rádi, a když jim člověk popřál dobrého rána, vždycky se vesele zazubili. Jednou týdně jsem jim rozdal pár balíčků cigaret a dozorce, který si mezitím dal se mnou pivo, jim dovoloval chodit volně po táboře a prohlížet si zvířata. Trestanci si přestávku v jednotvárné práci velice oblíbili, pokaždé se nahrnuli kolem opic a se smíchem pozorovali jejich kousky nebo nakukovali do terária a příjemně se třásli hrůzou.Jednou ráno jsem šel zrovna po jejich příchodu nakrmit Roztomilku. Trestanci, obličeje lesklé potem, mě míjeli, přátelsky se na mě zubili a zdravili mě: "Brejtro, páne... a podobně. Dozorce mi velice prkenně zasalutoval a culil se přitom jako malý kluk. Zatímco trestanci přelévali vodu z plechovek do sudů, vytáhl jsem Roztomilku z klece, posadil si ji na dlaň a dal jí kostku cukru. Veverka si ji vzala do tlamičky, rozhlédla se a uviděla u kuchyně hlouček trestanců, kteří žertovali a klábosili se sluhy. Když se přesvědčila, že je tu dost lidí, aby honička stála zato, sevřela cukr pevněji, lehce mi seskočila z dlaně a upalovala, až za ní ohon vlál jako plamen svíčky v průvanu. Pustil jsem se za ní, ale než jsem uběhl pár kroků, zmizela v hustém křoví na okraji tábora. Domníval jsem se, že už ji nikdy neuvidím a zaúpěl jsem tak srdceryvně, že všichni všeho nechali a rozběhli se ke mně."Utekla mi veverka," volal jsem na trestance, "kdo ji chytí, dostane pět šilinků."Reakce na mou nabídku byla opravdu nečekaná. Trestanci nechali plechovky a zmizeli mezi křovisky, v patách za nimi dozorce, který zahodil obušek a čepici, aby mu nepřekážely. Sluhové se přidali a celý ten dav se vrhl do křoví a trávy Roztomilku hledat. Pročesali celé okolí, ale po veverce nebylo ani stopy. Teprve za nějakou dobu jsme přišli na to, že celou dobu seděla ve větvích nízkého keře, sledovala pátrání a tiše si pochutnávala na cukru. Když zjistila, že jsme ji našli, seskočila na zem, proběhla mýtinou a pustila se stezkou přes kopec, udýchaní trestanci, dozorce a sluhové za ní. Všichni zmizeli za horizontem a v táboře se rozhostil klid a mír. Netrval však dlouho, protože za několik minut se Roztomilka zase vynořila na vršku, tryskem seběhla do tábora, prolétla stanem a vyškrábala se zpátky do klece, kde se jakoby nic pustila do cukrové třtiny. Za půl hodiny se doplahočili udýchaní a zpocení trestanci, sluhové a dozorce a ohlásili, že veverku se nepodařilo chytit a že asi utekla dál do buše. Když jsem jim Roztomilku ukázal (mezitím dojedla a tiše usnula) a sdělil jim, že se vrátila sama, zůstali na mě chvíli civět s otevřenou pusou, ale pak jako praví Afričané ocenili komičnost celé situace a všichni se rozesmáli. Plácali se do stehen a po tvářích se jim koulely slzy jako hrachy. Dozorce to tak zmohlo, že se pověsil jednomu trestanci na krk a vzlykal smíchy.Od té doby neminul den, aby dozorce i trestanci nepřinesli zvířátku, které je dokázalo tak napálit a prohnat, nějakou dobrotu. Někdy to byl úlomek cukrové třtiny či hrst arašídů, jindy zase kousek kasavy nebo chleba. Ať už to bylo co chtělo, Roztomilka si vždycky dřepla k pletivu a s radostným pištěním natáhla po pamlsku pacičku, trestanci se nahrnuli kolem klece a vzpomínali, jak veverku honili. Příhodu si musel poslechnout i každý nový vězeň, všichni se pokaždé velice smáli a chválili Roztomilku, jak nad svými pronásledovateli vyzrála. Od té doby se veverce podařilo obrátit tábor vzhůru nohama ještě mnohokrát.
Tyto ukázky čerpáme ze stránky: 
http://veveraci.bloudil.cz/old/knihy.htm

O největší veverce

4. listopadu 2010 v 0:09 | Rohlíček a Bényk a pan Durrell |  Veverky v knížkách
Docela by nás zajímalo, jaká největší plyšová veverka je k dostání. Blíží se víkend, tedy doba, kdy máte víc času na své plyšáky, kdy se u vás doma mlsá dobré jídlo a může se trošku lenošit. Přečtěte si o veliké veverce a mějte se hezky!
Ratufa     úryvek z knihy Geralda Durrella ZOO na zámku
Další zvíře, které nám zpočátku dělalo určité potíže, byla malabarská veverka Millicent, ratufa obrovská. Malabarky jsou mezi veverkami největší a pocházejí z Indie. Jsou asi pětašedesát centimetrů dlouhé, mají robustní tělo a dlouhý velice huňatý ocas. Na bříšku jsou šafránově žluté, na zádech sytě mahagonově červené a mají hodně velké štětičky na uších, takže vypadají, jako by měly na hlavě dvě černé štětky na holení. Jako všechny veverky jsou nesmírně čilé, rychle se pohybují a jsou zvídavé, ale na rozdíl od většiny ostatních nemají tu nervózní potřebu ohryzávat všechno s čím přijdou do styku.Millicent byla pochopitelně výjimka. Žila v přesvědčení, že příroda ji obdařila dvěma velikými jasně oranžovými zuby jen proto, aby jimi mohla zdemolovat každou klec, do které ji zavřeli. Nedělala to z touhy po svobodě, protože když prokousala velkou díru v jedné stěně klece, odešla na druhou stranu a začala znova. Opravy klecí nás přišly na pěkné peníze, ale pak jsme jí dali klec zevnitř speciálně oplechovat, a to jí v další podobné činnosti zabránilo. Jelikož jsme však měli pocit, že by jí tahle pracovní terapie mohla chybět, dávali jsme jí mohutné špalky dřeva, jimiž se prohryzávala jako cirkulárka.Zpočátku se chovala všelijak, jen ne přítulně, a pokud byl člověk takový blázen a dal jí k tomu příležitost, neváhala zahryznout se mu do prstu. Žádné úplatky z naší strany včetně pochoutek jako houby nebo žaludy ji nepřiměly chovat se přívětivěji, a tak jsme si už začínali myslet, že to je prostě jedno z těch zvířat, jež nikdy nezkrotnou. Ale pak se stala zvláštní věc: jednoho dne jsme ji našli ležet zkroucenou na podlaze klece. Na žádnou obvyklou nemoc to nevypadalo a bylo dost těžké určit, co jí vlastně je. Zjistím-li, že nějaké zvíře trpí podobnou záhadnou chorobou, udělám dvě věci: dám mu antibiotika a držím ho hezky v teple. Millicent tedy dostala injekci a byla přestěhována do pavilónu plazů, protože jedině tam se topí i v létě.Za pár dní se začala uspokojivě zotavovat, ale pořád byla malátná. Pozoruhodná však byla změna v její povaze. Ačkoliv se předtím vůči lidem chovala velice nepřátelsky, teď se do nás najednou zamilovala tak, že to bylo až trapné. Stačilo jen otevřít jí dvířka klece a vběhla vám do náruče, jemně vám ožužlávala prsty, dychtivě vám pokukovala do obličeje a dlouhé vousky se jí láskyplně chvěly. Nejraději polehávala člověku na paži jako na nějaké větvi, a kdybyste ji nechali, byla by schopná v téhle poloze dřímat celé hodiny. Protože se polepšila, měla teď dovoleno vylézt každé ráno z klece a potloukat se po pavilónu plazů. Brzy zjistila, že želví terárium nabízí každé řádné malabarské veverce všechno, co si jen lze přát: byl tam infrazářič, který vyzařoval příjemné teplo, byly tu hřbety želv obrovských, přímo ideální bidýlko, a byla tu i hojnost ovoce a zeleniny. A tak se želvy líně procházely teráriem s Millicent na zádech jako na bidýlku. Občas, když některá z nich našla šťavnatý kousek ovoce a užuž natahovala krk, že ho schlamstne, Millicent seskočila z krunýře, vyfoukla jí ho před nosem a vyskočila si nahoru dřív, než želvě vůbec došlo, co se děje. Když se zotavila a nastal čas, aby se vrátila do pavilónu drobných savců, myslím, že si želvy oddechly, protože nejenže je nebavilo tahat na hřbetě kromě těžkého krunýře i Millicent, ale z těch věčně mizejících pochoutek začínaly už být nervózní.

Naše láska - fotbal

3. listopadu 2010 v 11:43 | Bényk |  Zajímavosti o veverkách
My veverky fotbal prostě milujeme. U nás v RoBenu se na něj moc rádi díváme a nejvíc z nás náš kamarád Čau. Fandíme Realu Madrid a také všem švýcarským mužstvům, protože máme švýcarské pejsky. Čau by si moc toužil jednou zahrát, ale to bychom se o něj báli, že ho někdo zašlápne nebo ho míč odnese někam pryč. Když si to šel jeden náš veveří kamarád zkusit, rozhodčí přerušili hru. Však se podívejte!
!

Veverkou jsem nejradši!

3. listopadu 2010 v 11:08 | Čau |  Naše zážitky
Původně se jmenuju Čau a jsem veverka zrzavá s drsným kožíškem i hlasem. Jména a vlastnosti, které mi postupně přibývaly jsem vlastně vždycky měl, jen jsem to pozdě zjistil. Vším, čím jsem byl jsem byl rád. Psounem veverkovitým, kotoulem veverkovitým - z toho mi zůstalo nadšení dělat všelijaké kotrmelce. Medvídkem jsem chtěl být, ale to má do veverky daleko, takže mi to nešlo. Taky vakoveverka jsem byl a od té doby mi v RoBenu občas říkají Vak. Bláznivě miluju balónky, balóny a všelijaké míčky. Toužil jsem hrát fotbal - věřím, že bych to uměl, ale jsem na to moc malej.
Našel si mě můj pruhatý tygr a proto je hlavně můj. Nebo já jeho...? Asi jsem spadl ze stromu - přesně nevím - brečel jsem v lese na zemi a znělo to jako roztřesené vrčení. Tygr šel tenkrát na houby nebo na maliny - bylo to v dubnu, takže se šel možná jenom projít. Zvedl mě maličkou veveřičku těma velikánskýma packama a koukal na mě ohnivýma očima - v ten moment jsem věděl, že už se nikdy nebudu bát a nebudu sám, uklidnil jsem se a hned jsem ho měl rád. Od té doby každý duben slavím Nalezeniny. Hřeju se v jeho kožichu, běháme po lese, večer ho pak "čistím" od listí a bláta a dá mi to moooc práce! To víte, my plyšáci máme fantazie na rozdávání a zážitků dvakrát tolik!

Odkud pocházíme

3. listopadu 2010 v 11:05 | Rohlíček a Bényk |  Naše zážitky
Já, Rohlíček pocházím z Běloruska - mám, prosím, na zadku cedulku a na té to píšou. Vůbec to tam ale neznám. Koupila mě jedna holka za 500 korun jako dárek k narozeninám kámošce, co ji zná už ze školy. No..., dopadlo to trošku jinak. Podala mě jejímu příteli a jak ten mě spatřil, už mě nedal. Jsem jeho a hotovo. Mám bříško bílé, packy milé a jsem uklidňovací. Můj ochránce by mě nikdy nikdy nedal do pračky. Neeeee! Nebojím se výšky, ani Viruska a Berna - našich hlídacích pejsků. Na půlku mého jména hotel Roben začíná!
Já jsem Bényk z letiště! No vážně, z obchodu s plyšákama. Bylo tam teplo a měkkoučko, jenže když mě ta holka, co měla vlastnit rohlíčka pochovala, už by mi bylo smutno bez lidí. Byla tam ještě jedna veverka, ale já byl hezčí. Z mojí cedulky se nedá nic vyčíst, je malinkatá. Stál jsem 300 korun a prej to nebylo moc! Jsem hlaďoučký a šťastný. S rohlíčkem jsme založili hotel Roben, který na začátek mého jména končí.